Proč cestovat do tropů a nejen tam?
Nedávno se mě kdosi zeptal, co dělám. „Plním si svůj sen,“ chtělo se mi odpovědět, ale určitě by to nebyla ta správná odpověď, kterou chtěl dotyčný slyšet.
„Dodělávám poslední ročník vysoké školy, hodně se zabývám mořskými želvami a ráda jezdím do tropů,“ řekla jsem. „Ježiš, proč zrovna do tropů, není tam moc vedro,“ překvapila tazatele má odpověď. Stejně však reaguje i spousta dalších lidí. Nevědí, že díky vyšší vlhkosti vzduchu se tam i při třicetistupňových vedrech dýchá lépe než tady. Ale příjemné teplé podnebí není hlavním důvodem, proč do tropů jezdím. Jsou jím nejen již zmiňované želvy, ale také místní atmosféra a lidi. Díky želvám jsem se do tropů prvně dostala, ale to co mě uchvátilo nejvíc, byli hlavně místní lidé. Všichni jsou neuvěřitelně vstřícní, milí, přátelští a věčně usměvaví. Sice nemají vůbec nic, ale i to by byli schopni vám dát, kdybyste to potřebovali. Jsou tak ochotní, že kdejaký Evropan jen nevěřícně zírá.
Když jsem byla v Mexiku a potřebovala jsem se zeptat na cestu, místní pán mi hned začal ochotně radit a vše korunoval tím, že zavolal do práce a na dvě hodiny se omluvil. Ty pak věnoval mě a ukázal mi všechny důležité památky Mexico City. Umíte si něco takového představit v Praze? Ve městě, kde sice potkáváte tisíce lidí, ale nikoho, kdo by vám byl ochoten věnovat tolik času a péče. Zkuste se v Praze zeptat někoho na cestu. Jeho vyděšené gesto a snaha se co nejrychleji vytratit bude evidentní.
Když jsme v Thajsku spadli s bývalým přítelem z motorky, okamžitě se k nám seběhlo několik lidí z ulice, okolních domků, ale i z rýžového políčka naproti. Všichni se nás hned ptali, zda se nám nic nestalo, zda nepotřebujeme doktora nebo alespoň do lékárny. Když jsme jim to všechno rozmluvili, tak nás stejně odvedli k naší ubytovně a popřáli nám pořádný odpočinek. Druhý den na výletě nás potkal pán, kterému se naše zranění vůbec nelíbila. Začal se rozhlížet okolo, natrhal pár lístků nějaké rostlinky a potřel nám s nimi zaschlé rány. Štípalo to, ale ten pocit, že kdokoli jde kolem, je ochotný vám pomoci a rád vám poradí a pomůže, byl neuvěřitelný. Vždycky na tuhle historku vzpomínám hlavně v pražském metru, plném mračících se lidí spěchající do práce, klid, zájem o druhé a úsměvy, to je to, co mi tu chybí.
V tropech zažijete spoustu momentů, o niž by vás ani nenapadlo, že se mohou stát. Jsou to zážitky, na které se nezapomíná, jedním z takových je pro mě i návštěva vesnice v Indii, ve které před námi ještě žádný cizinec nebyl. Dostala jsem se do ní během projektu na výzkum hulmanů posvátných. Opice tu lidem již poněkolikáté zkonzumovali úrodu, obyvatelé se je, i přesto že jsou tyto opice v Indii považovány za posvátné (odtud druhové jméno „posvátný“), snažili vyhnat a tak jim začali kácet stromy, na kterých opice žily. V důsledku toho došlo k útokům opic na lidi – zraněno bylo několik dětí, ale i jeden starší muž a žena. Tito lidé dnes nejsou schopní chůze a pokud, tak jen za pomoci berlí. Strašný příběh, jenže v Indii je všude moc lidí a opice nejsou kam přemístit. Návštěva ale byla zajímavá i jinak, místní nás pozvali na čaj, pořád za námi chodili, snažili se ukázat, že mají s opicemi opravdu trápení, malá holčička nesla ještě menší a když jsem chtěla na toaletu v celé vesnici nebyla ani jedna. Musela jsem do ohrady k dobytku…
Zkuste to, tropy stojí za to!
Autor: Hana Sauria